Když našemu oddílu odešli v rychlém sledu Jarda Šubrt, Vladek Tichý a Petr Boukal, podotkl jsem, že nám nezbývá, nežli hýčkat Voďárka.

Nedá se říci, že bychom se o to nesnažili, stejně jako on o nás. Leč metastáze nádoru se o našeho koryfeje „postarala“ rychleji a definitivně. Zemřel 19. srpna 2018. V posledním telefonátu pár dní před úmrtím nám říkal, že žil život, který ho bavil a měl moc rád, a je rád, že ho tak žil až do konce.

Voďárek byl od dětství šachově skvěle nadán. Nejraději vzpomínal na éru v Tesle Karlín v 70. a 80. letech 20. století, kdy kromě skvělých výsledků získal i titul mistra republiky, na němž se podílel po boku takových legend jako Edy Meduny či Ivana Hausnera.

Já jsem měl tu příležitost poznat jej v Lokotce koncem 90. let, kdy jsem přišel na nápad sblížit znovu původně vlastně „srostlé“ oddíly Vyšehrad a Lokomotivu. Nelze nevzpomenout ani Voďárkovu mladoboleslavskou šachovou stopu, díky níž máme nyní v oddílu téměř všechny jeho další kamarády. V té době byl Vlasta na vrcholu své mistrovské šachové výkonnosti, s ELO vysoko přes 2300. Ovšem šachu rozuměl celý život. Ještě v důchodovém věku v roce 2014 zvítězil ve Smíchovské seniorce a v roce 2017 ještě obsadil druhé místo. Též Rapidy ve Zvole v seniorské kategorii nejednou ovládl.

Voďar, žák sovětské šachové školy 50. let, jak se sám označoval, ovládal skvěle klasická zahájení, zejména sicilskou a královskou indickou obranu, takže z jeho myšlenek v šachu jsme nečerpali jenom my, ale i někteří velikáni českého šachu, k čemuž se mi nedávno přiznal i Ivan Hausner. Vlasta vždy srdnatě bojoval, vždy vzorně poslouchal kapitána a byl tuhým bojovníkem. A tak můžeme být jen hrdi, že jsme téměř patnáct let ve Vyšehradu mohli zažít tohoto spolehlivého a šachům oddaného borce nejen v našich ligových soutěžích, ale i na všech vyšehradských společenských akcích.

Vyšehrad totiž vždy vzpomíná zejména lidské kvality hráčů a nejinak tomu bylo právě u našeho Vlasty. Byl člověkem s encyklopedickými znalostmi téměř ve všech oblastech, zejména pak v šachové i obecné historii, z níž nás tak krásně a bez velkých úspěchů zkoušel. Na šachách svým věrným, které ještě po sedmdesátce na ligu vozil, přispěl nejen radou, ale nezřídka i svačinou. Jeho politické smýšlení, všem dobře známé, se odráželo v jeho velmi kolektivním způsobu uvažování. Voďar nedbal kritiky, neměl se ani zač stydět, neboť v nejtěžších dobách právě díky své pozici v zaměstnání pomohl velkému počtu šachistů.

V našem Voďárkovi odešla velká osobnost, kterou jsme se pokusili vzpomínkovou akcí uctít a alespoň trochu si ho připomenout. Nyní tak učiníme partiovou ukázkou, kterou považujeme za přímo učebnicovou:

Petr Vaněk, David Vichnar, Martin Jaček